Nákladní loď Patent kotvící o Vánocích roku 2004 na Řece sv. Vavřince. Tento snímek byl pořízen 25.12.2004 z lodi Anette, kotvící opodál.

The Waving girl - mávající dívka. Předlohou pro tuto sochu v přístavním městě Savannah byla jistá Florence Martus, žijící zde v letech 1869 až 1943. Její milý odjel jako námořník a nikdy se nevrátil. Ona přesto chodila vítat máváním každou přijíždějící loď a vydržela to dělat celý život. Foto 16.12.2004

Realizace nápadu na sebe nenechala dlouho čekat. Po poměrně únavné noční cestě jsme časně ráno přijeli do Rostocku a potom, po několika zastávkách jako bychom byli nějaká lokálka, do malého nádražíčka Warnemünde. Poprvé jsem cítil mořský vzduch, viděl (a dokonce už i fotil) velké námořní lodě a samozřejmě jsem neměl ani tušení, že na podobných budu jednou pracovat. Strávil jsem tam pouze jeden den a ve večerních hodinách jsem opět nasedl na vlak abych se unavený po další napůl probdělé noci ale šťastný, vrátil v dopoledních hodinách domů.

Od té doby jsem moře znovu viděl až na podzim 1990, kdy jsem nastupoval pracovat jako kuchař na svou první loď. Tehdy kdekdo odcházel zkoušet štěstí někam do světa, tak jsem také přemýšlel co dál a jelikož můj bratr už v té době byl na lodi u tehdejší Československé námořní plavby, zkusil jsem to také a vyšlo to. A přestože jsem to vlastně šel pouze zkusit, zkoušel jsem to s delšími či kratšími přestávkami jako kuchař nebo steward u různých rejdařů až do roku 2005, kdy jsem se definitivně rozhodl pro trvalý návrat na pevnou zemi. Důvodů bylo několik, zejména čím dál nevýhodnější kurz amerického dolaru (ve kterých jsme byli placeni bez ohledu na sídlo rejdařství nebo na domovský přístav té které lodi) a kromě toho dnešní uspěchaná doba tlačí rejdaře a přístavy k vyšší produktivitě. V důsledku toho se stále modernizuje přístavní technika i v rozvojových zemích, pobyt v přístavu se rapidně zkracuje, posádky na velkých nákladních lodích se redukují (z průměrných 30-33 v roce 1990 na 20-22 v roce 2005) a s tím souviselo čím dál méně volného času na vycházky ven a poznávání života v různých zemích.

Byla to krásná léta bohatá na cestovatelské zážitky a také skvělá příležitost rozšířit si obzor o zkušenosti z odvětví dopravy, které má pro obyvatele vnitrozemského státu, i přes dnešní značnou scestovalost Čechů, stále určitý nádech romantiky.

Loď Berounka Čs. námořní plavby se podél alžírského pobřeží blíží k přístavu Mostaganem. Foceno dne 30.4.1994 z paluby lodě Lipno, která tam již dva dny stála na kotvišti a rovněž čekala na vjezd do přístavu.

Když jsem začínal, samozřejmě jsem byl fascinován tím zvláštním pocitem, kdy člověk několik dní nevidí pevninu a často ani jakékoliv jiné plavidlo ale mám-li být upřímný, ta samotná plavba po moři mi poměrně brzy zevšedněla a spíše jsem se těšil na další přístav. Ty občas i několikatýdenní plavby, třeba mezi Amerikou a Asií nebo z Austrálie do Evropy a podobně, mi připadaly nekonečné. Postoj v přístavu s sebou sice vždy nese nějakou tu práci navíc. Člověk si ale obyčejně najde nějaký čas k procházce nebo projížďce na kole. Někdy mi to vyjde na dvě tři hodinky během odpoledne, večer už téměř vždy.

S námořní dopravou jsou úzce spjaty také majáky. Jejich význam je dnes vzhledem k používaným moderním navigačním systémům spíše symbolický, tím více však roste jejich význam historický a například ve Francii nebo ve Spojených Státech existují organizace, které nejen sdružují zájemce a příznivce majáků ale zasazují se o zachování a údržbu často již nefunkčních ale historicky cenných a architektonicky zajímavých majáků. Mnoho z těchto věží bylo po deaktivaci přeměněno na muzea.

Maják Macúti několik kilometrů severně od města Beira v Mosambiku. Foto 22.12.2001

Z pohledu řadového námořníka je možno mluvit i o určitém psychologickém významu. Zkuste se vžít do situace, kdy plujete týden po zimním rozbouřeném Atlantiku a jednoho večera uvidíte z okna v dáli přerušované světlo některého z majáků na ostrůvcích kolem Bretaně. Mnohé majáky na místech, kde jsme častěji jezdili, jsem již poznal v noci podle světla, protože každý maják má svůj specifický světelný "rukopis" spočívající v délce záblesku, délce pauzy, počtu záblesků ve skupině a podobně.

Podrobný popis světelného projevu každého majáku jsem čerpal z několikadílné navigační publikace List of Lights, která navíc obsahuje stručný popis pokud jde o tvar a výšku věže, výšku světla nad hladinou, dosvit, samozřejmě přesnou polohu atd. Tato publikace se (nebo měla by se) každý rok mění a nebyl obyčejně problém si o vyřazený výtisk říci. Jediná nevýhoda těchto knih je to, že jsou zde uvedeny pouze majáky a všechna další navigační světla dosud aktivní. Všechny vysloužilé je nutno dohledat jinde, často právě v literatuře vydávané různými spolky a sdruženími přátel majáků.

Tolik na úvod k tématu, více Vám opět řeknou mé fotografie.