|
|
|
|
Později, v mých třinácti letech,
v roce 1977, jsme se s rodiči přestěhovali do Horních Počapel, ležících stejně jako Kralupy,
na hlavní trati Praha - Děčín a z nového domova jsem to měl ke trati tak pět minut chůze. Navíc jsem
viděl na menší úsek trati z oken a balkonu našeho bytu ve druhém patře. Denně tudy projelo, kromě
jiného, kolem deseti párů mezinárodních rychlíků a expresů, brzy jsem jejich časy i vzhled bezpečně znal a trávil
jsem na balkoně nebo přímo poblíž trati dost času. Tehdy, aniž bych si to uvědomoval, dozníval provoz parních lokomotiv,
které se tu a tam ještě objevily s nákladním vlakem, jinak kromě
několika spojů obsluhovaných motorovými vozy,
dominovaly provozu diesely. Náklad vozily "Sergejové" a "čmeláci", osobní dopravu zajišťovaly "zamračené"
a "brejlovci" a na druhou stranu Labe do Štětí, přes něž
vedla elektrifikovaná trať,
jsem se na kole jezdil dívat na různé řady "bobin" a na mé tehdy oblíbené osobní
elektrické jednotky
řady EM 488 (dnes řada 460). Mezi to nejzajímavější, co
tehdy kolem nás jezdilo, patřila motorová jednotka maďarské značky Ganz (řada M 298.0), jezdící toho času
jako "Krušnohorský Expres" z Prahy přes Ústí do Karlových Varů
a především legendární německá motorová jednotka na expresu "Vindobona". Nádherný, na svou dobu velice
moderní, aerodynamický vlak jezdící mezi Berlínem, Prahou a Vídní. Mnohokrát jsem se na něj byl ke kolejím podívat
a mrzí mě, že jsem tehdy ještě nefotil a také, že jsem se s ním nesvezl. U Krušnohorského Expresu
jsem to ještě stihl a jel jsem s ním jednou ke strýcovi do Karlových Varů.
Bylo to již v době,
kdy byl interiér v dost neutěšeném stavu, dřevěné "šoupačky" od kupé byly uvolněné a pořád někde něco klepalo
a vrzalo nebo vibrovalo. Nicméně, byl jsem šťastný, že jsem jel vlakem, který není jen tak "obyčejný" a díval
jsem se z okna, jestli neuvidím nějakého pozorovatele, který by byl z našeho vlaku stejně "odvázaný" jako vždycky
já doma u trati. :-)
Pokud jde o Vindobonu, tam jsem to bohužel nestihl a jel jsem s ní až v době, kdy už nejméně dva nebo
tři roky jezdila jako běžná souprava s lokomotivou.
Nedlouho po našem přestěhování do Počapel začala na naší trati elektrifikace. Byla rozvržena na několik etap, v určitých bodech se přepřahalo a postupně začaly být elektrické lokomotivy dominantní, podobně jako na druhé straně Labe. Také mi ale skončilo dětství, začaly povinnosti a pokud jde o hobby, začal jsem v osmdesátých letech častěji jezdit na letiště v Ruzyni a ačkoli mne vlaky stále zajímaly, přece jen byly odsunuty tak trochu na "druhou kolej" a určitá rehabilitace přišla až v novém tisíciletí (aniž bych ovšem oslabil svůj zájem o letadla). A kromě toho, během devadesátých let až do roku 2005, díky práci na námořní lodi, jsem čas od času vyfotografoval nebo dokonce i použil nějaký ten vlak ve vzdálených zemích a zejména mne při častých návštěvách USA a Kanady a při čtení tamních časopisů "chytla" americká železniční doprava, přestože k nějakému intenzivnějšímu focení jsem se tam při své práci z časových důvodů bohužel nedostal.
Jednoho krásného letního dne, konkrétně 5.8.2003, jsem se po dopoledni stráveném v Kutné Hoře
a v okolí trati na Havlíčkův Brod přemístil do Kolína, přesněji řečeno na samý konec města
a ještě o kus dále do polí k hlavní trati na Pardubice. Světlo bylo ideální především
na fotografování vlaků jedoucích ze směru od Pardubic, to je ostatně i případ této soupravy,
sestávající z jednotek 471/971.011 + 471/971.001, přijíždějící od Pardubic jako Os 9320.
Toto místo je výhodné nejen pro snímky s minimem rušivých prvků, kdy vidíme pouze trať a okolní přírodu
ale je tu ještě výhoda, že stačí přejít koleje a ujít pár desítek metrů a můžeme fotografovat vlaky,
přijíždějící od Kutné Hory, na které jsme (nejede-li zrovna okolo nás vlak) dostatečně včas upozorněni
zvukovou signalizací nedalekého přejezdu u zahrádkářské kolonie. Provoz je na obou tratích, jak známo,
celkem slušný i pokud jde o náklad.
